ze života

Metamorfóza

5. května 2018 v 15:52 | zranitelna
Vracím se domů za světla lamp jako za starých časů se sluchátky v uších a myslím na všechny moje platonické lásky a i přes to všechno si tak nějak přeju, aby platonickými zůstaly. Láska si bere mnoho času a energie a mým nejlepším přítelem byl přeci jenom vždycky spánek. Vybavují se mi momenty, které se mi, nevím proč, vryly do paměti. Jako třeba, když si v zakasané košili do kalhot opřený o kuchyňskou linku prohlížel moji sbírku nožů a já si dělala srandu, že mě jimi zabije, a přitom by mi to ani nevadilo, být zabita jeho rukama. Prsty měl ztvrdlé od strun na baskytaře, což mě nějakým zvláštním a zvrhlým způsobem vzrušovalo. Nebo ten den, kdy foukal docela studený vítr, a já v sukni do pasu vystupovala z autobusu a on se do mě podíval tak hluboko, že mě polilo takové horko a zároveň vlhko a všechno to jen umocnil fakt toho, jak moc mladý byl a jak nevhodné bylo takové myšlenky vůbec mít...

Šmouhy

7. dubna 2018 v 10:54 | zranitelna
Život je neustálé bourání hradeb

A tak se všechny ty myšlenky na to, co bych mohla dělat a nedělám,
kým bych mohla být a nejsem,
rozsypaly

Všichni jsme hračkami z porcelánu

...

A když se v šest vracím z práce a chodbou voní pečené kuře, zasteskne se mi po tom pocitu absolutní svobody jen tak jít a koupit si kuře zabalené do papíru a pozorovat veselý a barvitý svět s mámou za ruku

Ryba

4. března 2018 v 23:25 | zranitelna
Ležím v tichu a pozoruji myšlenky a události, jež se nikdy nestanou, jak mi proudí hlavou, vybarvují mysl a zabraňují spánku
Sedíme spolu na kávě a já mluvím tak, jak bych chtěla mluvit, a ty mě máš najednou za někoho trochu jiného, než jsi míval
A jestli je trochu pravdy na tom obrazu sama sebe, který si tvořím, to nevím sama, tak jak by tomu mohl rozumět někdo jiný, zvláště někdo tak diametrálně odlišný jako ona, jako ty...

A tak proplouvám další hádkou neschopna slova, trochu jako ryba chycena na háčku, a na jednu stranu je mi to jedno, protože se mi pod tím ledem stejnak klepala kolena a člověk prostě občas potřebuje na čerstvý vzduch

Deprese

3. března 2018 v 21:42 | zranitelna
Potkali jsme se, jel za mnou na eskalátorech. Viděla jsem, že mě spatřil, ale dělal, že mě nevidí.
Udělala jsem to samý.

Zdál se mi sen, ve kterým mě chtěla políbit. Odvrátila jsem hlavu do strany a předstírala, že ji neznám.

Probudila jsem se a měla jsem depresi.

Opět jsme se pohádaly, poněvadž jsem příliš asociální a nechci se vídat s lidmi, kteří mi sajou energii.
A zároveň jsem moc slabá o tom mluvit.

Nepila jsem 22 dní a přijde mi to jako věčnost.
"It's not love, I'm just drunk."
Snad navždy pryč.

Otázka

28. února 2018 v 20:34 | zranitelna
Vrátíte mi někdy moje knihy?

Kdybys nebyla

19. ledna 2018 v 18:53 | zranitelna
Děvkou
Co prahne po pozornosti

Možná bychom mohly
Přibíjet ty hřebíky spolu

Už dva dny sněží

5. prosince 2017 v 16:47 | zranitelna
Je zima, ale vlastně není, asi jako ty v mé mysli nejsi a vlastně jo.

(Kéž by)

19. listopadu 2017 v 0:20 | zranitelna
(Kéž bychom se milovali)

Nebo kéž bys byl
Někým
Úplně jiným

To by byly noci
Bezbolestné
A s citem
Jiným než smutek

Možná by pak naše rozhovory nemizely
V mlze
Stejně jako tvoje oči
A svaly na zádech před ranní sprchou

A možná by moje slova
Po letech
Změnila tvar

A my mohli existovat

I bez ovací
Od publika

A kdyby

31. října 2017 v 21:13 | zranitelna
...

A kdybych utekla
Plakali by

Nikoliv z žalu
Nýbrž kvůli plísním
Na talířích

A pak by můj rukopis
Možná
Našel smysl

V kupě špinavého prádla
A prachu

Kdo ví

Být ti

23. října 2017 v 20:16 | zranitelna
Tíží mě celá existence
A s možností volby
By se žilo o trochu líp

Sedla bych si do bufetu na rohu
Tam
Kde to páchne po friťáku
A plastové nádobí se vyhazuje z oken

Dala bych si chleba ve vajíčku
A kyselou okurku

Pak pro jednou přestala být

Být ti
Být

Neboť jsem znechucená tím
Jak zavíráš oči

Když mám před nima jen černo
A nemůžu popadnout dech

Motivace

6. října 2017 v 22:21 | zranitelna
Všechno bylo už dávno řečeno
Řekla
A měla pravdu

A tak došlá slova
Nahrazuju činy

Protože příiš brzy bude asi pořád

Stejně tak jako pozdě

Nima

1. října 2017 v 22:30 | zranitelna
Je tu ticho
A hučí mi v uších
Ze samoty
A apatie

Každý den

Jeho otázky
A pochybnosti
Opět
Znovu
A zase

V mojí hlavě

Tak se vznáším
Někde mezi gaučem a balkonem
A ty dva černý hrnky
Si snad nechám vytetovat

Kde jsi?

17. dubna 2017 v 20:49 | zranitelna
Tady

S myšlenkami
Jež mi tečou
Po tvářích
A nechávají za sebou
Rudé lajny
Plné bublin
A nerozlišených křižovatek

A zároveň
Miluji vůni
Čínských zápalek

Když se pálej
Jako moje slova
Pod plamenem
Oběšenců

Tady
 
 

Reklama