Metamorfóza

5. května 2018 v 15:52 | zranitelna |  ze života
Vracím se domů za světla lamp jako za starých časů se sluchátky v uších a myslím na všechny moje platonické lásky a i přes to všechno si tak nějak přeju, aby platonickými zůstaly. Láska si bere mnoho času a energie a mým nejlepším přítelem byl přeci jenom vždycky spánek. Vybavují se mi momenty, které se mi, nevím proč, vryly do paměti. Jako třeba, když si v zakasané košili do kalhot opřený o kuchyňskou linku prohlížel moji sbírku nožů a já si dělala srandu, že mě jimi zabije, a přitom by mi to ani nevadilo, být zabita jeho rukama. Prsty měl ztvrdlé od strun na baskytaře, což mě nějakým zvláštním a zvrhlým způsobem vzrušovalo. Nebo ten den, kdy foukal docela studený vítr, a já v sukni do pasu vystupovala z autobusu a on se do mě podíval tak hluboko, že mě polilo takové horko a zároveň vlhko a všechno to jen umocnil fakt toho, jak moc mladý byl a jak nevhodné bylo takové myšlenky vůbec mít...
 

Šmouhy

7. dubna 2018 v 10:54 | zranitelna |  ze života
Život je neustálé bourání hradeb

A tak se všechny ty myšlenky na to, co bych mohla dělat a nedělám,
kým bych mohla být a nejsem,
rozsypaly

Všichni jsme hračkami z porcelánu

...

A když se v šest vracím z práce a chodbou voní pečené kuře, zasteskne se mi po tom pocitu absolutní svobody jen tak jít a koupit si kuře zabalené do papíru a pozorovat veselý a barvitý svět s mámou za ruku

Ryba

4. března 2018 v 23:25 | zranitelna |  ze života
Ležím v tichu a pozoruji myšlenky a události, jež se nikdy nestanou, jak mi proudí hlavou, vybarvují mysl a zabraňují spánku
Sedíme spolu na kávě a já mluvím tak, jak bych chtěla mluvit, a ty mě máš najednou za někoho trochu jiného, než jsi míval
A jestli je trochu pravdy na tom obrazu sama sebe, který si tvořím, to nevím sama, tak jak by tomu mohl rozumět někdo jiný, zvláště někdo tak diametrálně odlišný jako ona, jako ty...

A tak proplouvám další hádkou neschopna slova, trochu jako ryba chycena na háčku, a na jednu stranu je mi to jedno, protože se mi pod tím ledem stejnak klepala kolena a člověk prostě občas potřebuje na čerstvý vzduch
 


Deprese

3. března 2018 v 21:42 | zranitelna |  ze života
Potkali jsme se, jel za mnou na eskalátorech. Viděla jsem, že mě spatřil, ale dělal, že mě nevidí.
Udělala jsem to samý.

Zdál se mi sen, ve kterým mě chtěla políbit. Odvrátila jsem hlavu do strany a předstírala, že ji neznám.

Probudila jsem se a měla jsem depresi.

Opět jsme se pohádaly, poněvadž jsem příliš asociální a nechci se vídat s lidmi, kteří mi sajou energii.
A zároveň jsem moc slabá o tom mluvit.

Nepila jsem 22 dní a přijde mi to jako věčnost.
"It's not love, I'm just drunk."
Snad navždy pryč.

Otázka

28. února 2018 v 20:34 | zranitelna |  ze života
Vrátíte mi někdy moje knihy?

Další články


Kam dál